Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

Režisér Klusák: Ve Světě podle Daliborka nejdřív nevíte, čemu máte věřit. Pak vás přejde smích

 
čtvrtek, 13. července 2017, 12:35

Málokterý dokumentarista vzbudil za poslední léta v české veřejnosti tolik pozornosti jako Vít Klusák. Poprvé na sebe upoutal pozornost celovečerním filmem Český sen o hypermarketu, který neexistoval. Naposled zase filmovým portrétem Andreje Babiše. Přes všechny jeho předchozí kontroverze se však (dle ohlasů veřejnosti) zdá, že nám jednu z největších teprve představuje.

Jde o portrét autentického českého neonacisty z Prostějova Dalibora K. Osobnosti plné nenávisti a agrese, ale i něžnosti, citlivosti a slabosti. Klusák nám ve svém nejnovějším díle představuje Svět podle Daliborka.

Svět podle Daliborka už z traileru vzbudil mezi lidmi hodně kontroverzí. Už jen námětem. Čekal jste, že se zvedne taková vlna?
Já se snažím s tímhle příliš nekalkulovat. Když jsem s Filipem Remundou dokončili náš projekt Český sen, což byl celovečerní film o falešným hypermarketu, a dotočili jsme závěrečnou scénu, druhý den ráno jsem zapnul telefon a bylo tam asi 80 nepříjatejch hovorů od různejch novinářů.

V první chvíli jsem vůbec nechápal co se děje. Já jsem tak žil tím filmem, že mě nenapadlo, že to vzbudí takovej mediální zájem. Člověk je pohlcenej tím tématem a tím, aby udělal dobrej film, a že to zajímá novináře a že sociální sítě začnou žít trailerem.... To jsou všechno nějaký extenze toho, co filmaře doopravdy zajímá.

V hledáčku mýho zájmu to přímo není. Ale pochopitelně, když jsme se rozhodli točit film s takhle kontroverzním tématem, tak bylo jasný, že to bude probouzet výrazný reakce a zvlášť nám to docházelo v kontextu uprchlický krize. Když jsme Daliborka začali točit, ještě žádná uprchlická krize nebyla. Video, ve kterým jsem Dalibora poprvé viděl, jsem objevil asi třičtvrtě roku předtím, než vypukla ta provařená krize a veškerý média a veřejnou debatu zaplavili uprchlíci. Uvědomili jsme si, že se to téma rozeznívá ještě v daleko závažnějších tónech, než jsme si vůbec dokázali představit.

Jak jste říkal, peníze jste vybírali na film zpětně na HitHitu. Dva dny před ukončením bylo ještě nejasné, zda-li se požadovaná částka vybere. Co by se stalo, kdyby se peníze nevybraly?
Byli bychom dnes velmi ošklivě zadlužení. Je velmi pravděpodobný, že bychom to nějakým způsobem s partnery, co nám pomáhali ten film dodělat, jako třeba postprodukční studio UPP, nakonec ''nějak'' dodělali. Ale třeba ne úplně v těch standardech a kvalitě, aby to mohlo běžet na velkým plátně, s pořadným zvukem apod. Navíc bychom film museli dotovat a většina štábu by za tři roky práce neviděla ani korunu. Vybírali jsem ty peníze i proto, že jsem chtěli splatit dluh lidem, který na tom filmu spolupracovali.

Daliborek je velmi vizuální film, což je pro dokument netypický. Proč jste se rozhodl pro tenhle přístup?
Společně jsme se tak rozhodli s Mariannou Stránskou a kameramanem Adamem Krulišem, protože jsme na samým začátku mysleli, že máme jen jednoho hrdinu, Dalibora. Že ten film bude takovej magicko-realistickej průnik do jeho světa hororovejch videí, snů, povídek, a že divák se bude trochu ztrácet v tom, co je ta realita a co jsou naše komentáře, kdy si půjčujeme ten jeho Ed Woodovskej hororovej styl. A aby se ten film stylově nerozpadal, rohodli jsme se pro formu, jež tyhle dvě odlišný žánrový roviny spojí.

Nakonec jsme tu snově-hororovou linku opustili. To, co se tam dělo reálně, nám totiž přišlo mnohem zajímavější a bizarnější než veškerý naše nápady. Například, že budeme matce amputovat hlavu, Dalibor ji zavře do ledničky a ta hlava bude mluvit z ledničky a Dalibor povede dialog s amputovanou hlavou..Původně to měly být jen aluze na Daliborkovy autorský videa. A chtěli jsme tím i kanalizovat jeho mindráky a různý fobie. To byla naše původní představa.

Mariannu jsem přizval jako filmovou výtvarnici a řešili jsme spolu, jak se vyrobí silikonová hlava Daliborovy matky, kolik to bude stát a jak ji vyrobit tak, aby vypadala naprosto věrohodně. Jenomže jak si sám viděl, ten film tak nevypadá. U dokumentu člověk neví, co všechno se stane. My jsme vůbec nevěděli, že se Daliborova matka seznámí se Slovákem, kterej začne ve druhé scéně vykřikovat, že by z cikánů nejradši udělal asfalt. My jsem netušili, že Dalibor na to zareaguje tak, že si přivede přítelkyni, vdanou Janu ze sousedství, aby dal mámě najevo, že si také umí sehnat partnerku. Když se na to člověk dívá teď zpětně, tak už zná všechny karty, ale s těma jsme na začátku hrát nemohli, protože jsme nevěděli, co se stane.

Film byl podle mě rozdělený na tři roviny. Ze začátku působil jako mockument (fikční dokument), postupem času v tom opravdu začne více a více věřit, a na konci už o autenticitě není pochyb. Byl to záměr?
Já jsem vlastně moc rád, že to takhle popisuješ, protože takhle přesně jsme si přáli, aby to fungovalo. My jsme tam objevili natolik bizarní až neuvěřitelný svět, že nám vlastně připadá normální, že jak jsme o tom pochybovali my, tak stejně divák ze začátku váhá, jestli tomu všemu může věřit.

Poté, jak prostupuje tím filmem, se ale dozvídá, že ti lidé asi skutečně existujou a že jsme si toho asi moc nepřimysleli, protože jsme si nepřimysleli nic. A jestli to takhle funguje, že si dívák po půl hodině či po hodině říká: „to není možný!“.. tak jsme rádi. Protože se otvíraj oči. Naším cílem bylo, aby se divák propadl ke sledování filmu, kterej působí jako hranej a postupně mu tuhnul smích, protože mu dochází, že je to reálný.

Takže to mému vnímání odpovídá. Už první záběr, kdy matka vstane a jde Daliborovi připravovat snídani...
Což je strašný klišé, že jo? Když film začíná tím, že postava vstává z postele. My jsme o tom vedli dalekosáhlou debatu, ale ono to takhle nablble začíná záměrně. Když film odstartuje klišé, o to tvrdší je pak propad do těch neuvěřitelných zákrut příběhu. Původně jsme plánovali, že to náckovství budem trochu „zakrejvat“, aby měl člověk pocit, že sleduje nějakou běžnou rodinu se zvláštními rituály a to fašounství tam začlo vystrkovat růžky až pozdějc.

Z různých diskuzí na internetu mi přijde, že jste dost kontroverzní osobou, dost lidí vás nemá rádo. Proč si myslíte, že to tak je?
To se mi blbě soudí. Já jsem tuhle kritiku pochopitelně zaznamenal a mám pocit, že to často vyvěrá z dojmu, že dokumentární film má bejt něco vyváženýho, objektivního. To jsou akademický termíny, pojící se se zobrazováním reality. Že autor nemá zasahovat.

Existuje například dokumentární škola, která se výrazně vymezuje proti tomu, aby se tam autor ukazoval. To mě vždycky přišlo správěnější, že se autor neschová za kameru. Ono to sebou nese velký rizika, když tam člověk vleze. Nemusí člověk vždycky působit sympaticky a chytře, ale podle mě se tím demokratizuje vztah světa před kamerou a za kamerou. To ale spoustu lidí popouzí, mají pocit že se s Remundou vystavujeme pro kamery, abychom se přiživovali na těch tématech. Mají az to, že jsme prostě zneužili dobrého řidiče Smetanu, že jsme ho popouzeli k tomu, aby se pohádal s tehdejším premiérem. Že jsme určitě toho chlapíka vmontovali do tý situace.

Tohle znám, slýchávám a nic moc s tím nenadělám. Je to zvláštní. Potom je tam druhá rovina: když jsou filmy polemický a pro někoho asi kontroverzní, je třeba se s nimi nějak popasovat a to může bejt někomu nepříjemný. Pak můžou mít pocit, že a priori vyvolávám konflikty. Jenomže jak nenatočit konfliktní film o Andreji Babišovi? To by byla buď agitace, nebo by se to vyhejbalo podstatným rozměrům týhle kontroverzní osobnosti. Ten film potom rozpolcuje společnost.

Deník Referendum třeba řekl, že je to naprosto nedostatečný, že to je impotentní kritika Babiše a potom jsem, pochopitelně, četl na ČSFD, že to tomu Babišovi naprosto nespravedlivě natíráme. Probudí se oba dva ty tábory, pro jedny je to málo kritické, pro druhé je to příliš kritické a najednou se nezavděčíte nikomu. Potom jsem zloun pro obě barikády.

To je ale také docela výhra, ne? Když vás pár lidí nemá rádo.
Zároveň mi to ale občas připadá nespravedlivý. Když právě Jakub Patočka z deníku Referendum kope do Matrixu AB, ale přitom ten film obsahuje klíčovej důkaz, díky němuž je Babiš prošetřován protikorupčním orgánem EU, tak já to prostě cejtím jako nespravedlnost, že se něco povedlo a stejně po mé práci plivnou lidi, který usilujou o něco podobnýho. Tedy podívat se Babišovi na zoubek.

Co se týče Daliborka, spousta lidí to vidí jako neetický dokument, který až moc nabourává soukromí rodiny a berou to za přiživování se na utrpení člověka. Co vy na to?
My jsme s Daliborem od začátku hráli otevřenou hru. On moc dobře, věděl co si myslíme. Že v drtivý většině s jeho názory nesouhlasíme. Probírali jsme s ním, že velká část jeho názorů odprezentovaná ve filmu by mohla vzbudit i zájem policie. Všechny tyhle věci ležely na stole. Nebylo to tak, že bychom před Daliborem předstírali, že s ním sympatizujeme a teďka jsme na něj vytáhli film, kterej je udělanej naruby proti tomu, jak jsme se prezentovali. Já v tom necejtím žádnej úskok, on věděl do čeho jde a bylo to dennodenně tématem, když ten film vznikal. Já bych si vyčítal kdybychom ho nějak zneužili. Něco bychom mu nakukali a pak na něj zlomyslně vytáhli film, kterej by mu nastavoval zrcadlo a on by to po celou dobu netušil, že máme tohle v plánu. Takhle to nebylo.

Film tematizuje i jeho antipatie vůči minoritám. Je to téma: „Sluníčkáři'' vs. „Extrémisti''. Co si o téhle situaci vlastně myslíte vy?
Já myslím, že průšvih sám o sobě je právě polarizovaná společnost. Přijde mi pitomý, jak se některý elity snaží poštvávat venkov proti městu, to je takový to „Pražská kavárna vs. ti co skutečně něco děláte“. Hovada, co rozstříhala standardu a pověsila tam někde trenky. Pseudoumění atd.

Připomíná to takový ty štvavý kampaně proti chartě. To jsou ty ''vypití feťáci'' co ponižujou našeho pana prezidenta. Tohle mě hrozně štve a vlastně moc nechci vnímat společnost ve vyprázdněnejch pojmech jako ''sluníčkaří'', tedy ti, co s otevřenou náručí vítaj všechny imigranty světa a všichni ostatní, kteří to vidí jinak, jsou fašouni. Mně tadleta plakátová polarizace strašně štve, protože já bych asi ve všech ohledech patřil spíš mezi ty sluníčkáře, když by se to takhle hrubozrně hodnotilo. Ale pochopitelně, logicky, cejtím velký obavy, kdyby třeba do Evropy měli migranti proudit dál v tom množství, v jakým proudili v tý první vlně migrační krize, protože si uvědomuju všechny ty problematický aspekty stěhování národů. Takže mě štve tohle černobílý vymezení.

Někde jsme napsali, že se tímhle filmem pokoušíme demýtizovat český náckovství. Tím jsem chtěl říct, že ve chvíli, kdy divák nakoukne do toho světa a uvidí i důvody, který Dalibora odvedly k takovým postojům, tak možná daleko víc pochopí, co celý náckovství je. Že nemusí bejt hned za holohlavý vojáky, co chtěj vystřílet všechny cikány. Ale pozor. My se nesnažíme tydle postavy omluvit nebo polidštit, my se jenom snažíme ukázat, jejich důvody. To jsou lidi utopený ve svým strachu, ve svých mindrácích. Empaticky se na tenhleten strašidelnej fenomén podívat, aby se toho lidi přestali bát a dokázali s tím účiněji bojovat.

Mým velkým snem je, když by to některým aktivním, chytrým lidem otevřelo oči tak, že by se rozhodli ve svým bezprostředním okolí najít nějakýho nácka a pokusili se ho přátelsky dostat na svoji stranu barikády. Že by ho třeba vzali do divadla, nebo mu uvařili nějaký asijský jídlo. Třeba sushi. Představuju si, že nácci běžně nechoděj na sushi. Nebo by mu pustili nějaký filmy, nebo by mu pořídili nějaký knížky, ve kterých je jasně pojmenovaný, že černoši nemají menší mozek. Kdyby dopad toho filmu byl: najdi si svého nácka a otevři mu obzory, tak bych byl daleko radši, než kdyby (nedej bože) udělal: najdi ve svém bezprostředním okolí svého nácka a skopej ho do kuličky. I Have a Dream...

Co vlastně na ten film říkal Dalibor? Viděl ho?
Dalibor film viděl, většinu stopáže se smál a na konci prohlásil, že by to byla výtečná komedie, kdyby to nesklouzlo do reality show a že to vyústění, těch posledních 20 až 25 minut, celý film pokazilo. Konečně stručná odpověď.

Napsal(a) Robert Poupátko | Foto Svět podle Daliborka

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Herec Jan Tříska je po vážném zranění v...

  • Volby v Německu suverénně vyhrála Angela...

  • Mastercard otevřel Prahu zážitkům k...

  • Zemřela filmová legenda – Jan Tříska

 
 

Kam dál?

Zemřel Chris Cornell, zpěvák legendárních Soundgarden

čtvrtek, 18. května 2017, 12:26

Šokující informace ve čtvrtek zaplavila zahraniční média a sociální sítě – ve věku 52 let zemřel zpěvák Soundgarden a...

Marilyn Manson v Praze! Rockový cirkus vypukne v listopadu v Tipsport Aréně

pondělí, 15. května 2017, 13:43

Marilyn Manson již dávno není osobou, která výrazně šokuje, vyvolává kontroverzi. V posledních letech je spíše v menším...

The Godfather Of Soul by ve středu oslavil narozeniny. James Brown byl nezapomenutelný divočák

středa, 3. května 2017, 15:24

Před 84 lety se v Jižní Karolíně narodila jedna z největších legend soulové a funky muziky – James Brown. Parádní...