Jednatelka HappyFoto: „Digitální fotka byla výzva!“

 
sobota, 31. května 2014, 11:50

Když vyučený fotograf Bernhard Kittel před 38 lety založil v Rakousku společnost HappyFoto, současná jednatelka české pobočky této známé fotolaboratoře a zásilkové služby ještě ani nebyla na světě. Jen co ale po revoluci dokončila studia a vydala se do světa na zkušenou, přišla jí zajímavá nabídka a značce HappyFoto se rozhodla zasvětit celý svůj profesní život.

Michaela Bílá Čížková, cílevědomá žena, která pochází z nejjižnějšího cípu České republiky, osady Český Heršlák na Českokrumlovsku, si s Malostranskou Drbnou povídala nejen o své práci pro HappyFoto.

Jak se vůbec značka HappyFoto dostala do České republiky? Byla jste u samotných prvopočátků?

„Jelikož se rakouská laboratoř postupně rozrůstala a stroje bylo třeba nějak využít, nejprve se vozily fotografie do Maďarska. Jakmile padla železná opona, pan Kittel se chtěl prosadit i u nás, protože tady viděl velký potenciál. Češi jsou hraví a rádi fotí. Hned po revoluci tak začal jednat s někým ve Velešíně, ale franšízovou spolupráci navázal až v roce 1992 s firmou HappyFoto v Českých Budějovicích. Ta ale patřila více majitelům, a jak už to v takových případech někdy bývá, začaly tahanice o peníze. Šéf tak ztratil o firmě přehled a rozhodl se založit vlastní společnost HappyFoto Česko. Pod tímto názvem fungujeme až do současnosti. Tohle všechno ale znám pouze z vyprávění.

Já jsem tehdy byla po vysoké škole, vystudovala jsem na budějcké zemědělce ekonomiku služeb v cestovním ruchu, a toulala se po světě, abych se naučila jazyky. Přemýšlela jsem, že se vrátím a začnu si hledat práci. Měla jsem představu, že budu cestovat a starat se o klienty. Moje maminka ale v té době pracovala jak dělnice v laboratořích HappyFoto ve Freistadtu, slovo dalo slovo a společně s Bernhardem Kittelem, který věděl, že mamka má dceru mluvící německy, to na mě ušili. (s úsměvem) Když jsem v roce 1997 odjela do Anglie učit se angličtinu, přišel mi tam dopis s nabídkou, zda to nechci zkusit v HappyFoto. Neohřála jsem se doma ani měsíc a od 1. července mě firma zaměstnávala. Strávila jsme tři měsíce ve výrobě v rakouské centrále, mezitím se připravovaly všechny náležitosti pro vznik české společnosti a od 1. října 1997 jsme rozjeli ve třech lidech pobočku v Kaplici.“

Dneska sedíme v nových reprezentativních prostorách. Tehdy jste ale zdaleka takové podmínky neměli, že ne?

„Když na to vzpomínám, byly to krásné časy. Celá firma HappyFoto Česko jsem byla pouze já, kolegyně, která dělala zákaznickou podporu, a řidič vozící zboží. Tehdy existovaly pouze kinofilmy, takže se každý den odvezly špulky do Rakouska, tam se fotky vyvolaly a my jsme je akorát předali na poštu. Nebyl žádný internet, žádné programy, bannery nebo kampaně. Teď už můžu říct nahlas, že jsme si tenkrát stihli v práci zahrát i karty, a to jsme tam byli jen tři. Dneska je nás dvanáct a nevíme, co dřív. Doba se neuvěřitelně změnila.“

Jak se příchod moderních technologií promítl do obratů?

„Klasické filmy byly po obchodní stránce úžasným artiklem. Zákazník zaplatil nemalou částku za vyvolání a potom ještě zvlášť za fotky. Přechodem na digitální fotografii jsme ale s obraty spadli tak hluboko, že jsme se pět let šplhali zpátky. Pokud chceme stoupat, musíme neustále vymýšlet různé fotoknihy, kalendáře nebo pexesa. Fotky dneska netvoří ani dvacet procent obratů, hlavním tahounem je právě fotokniha. A stále je potřeba být o rok nebo dva napřed. Já sama vize nemám, na to je kabrňák náš pan šéf. On snad má nějakou křišťálovou kouli. (směje se) Co předpoví, to za dva roky skutečně přijde. Vymyslel například první software, který pro centrálu programovala jedna českobudějovická firma. Aktuálně předpokládám, že budou oblíbené obrovské obrazy na zeď, které jsme začali nabízet pro český a slovenský trh letos v lednu. Je to ale poměrně drahý produkt, takže bude chvíli trvat, než se prosadí i u nás. Životní úroveň Rakušanů nebo Němců je rozdílná. Co je pro ně standard, na to si my musíme vydělat.“

HappyFoto je značka známá snad ve všech koutech republiky. Možná ale spousta lidí netuší, že sídlíte v Kaplici. Někteří třeba ani neví, kde to je. Myslíte si, že to má ve vašem případě nějaký vliv na zákazníky a obchodní úspěch?

„Od začátku jsme výhradně zásilkovou fotoslužbou. Nemáme jediný kamenný obchod, kam by si mohli zákazníci, tedy kromě naší centrály, přinést zakázku a zase si ji tam vyzvednout. Základní myšlenkou je být dostupní na telefonu a internetu. A jestli je sídlo v Kaplici, Českých Budějovicích nebo Praze, to nehraje, podle mého názoru, žádnou roli. Je ale pravda, že když se v roce 1997 rozhodovalo, zda budeme sídlit v Budějcích nebo v Kaplici, tak jsme nakonec přistoupili na druhou variantu s tím, že jsme měli v krajském městě pronajatou přihrádku s budějovickou adresou, aby se zákazníci nelekli, kam své fotky posílají. Výhodou je i naše snadná a rychlá dostupnost do freistadtské centrály HappyFoto.“

Přijde mi, že konkurence v tomto oboru není zrovna malá...

„Na oko se sice zdá, že máme velikou konkurenci, ale za všemi těmi dalšími fotolaby stojí jedna jediná firma. Takže vlastně máme jediného konkurenta, se kterým se o český trh dělíme. Tím, že od nepaměti fungujeme jako zásilková služba, máme v tomto ohledu navrch. Vždycky jsme se soustředili na středně velká města a vesnice. Bylo nám totiž jasné, že ve velkých sídlech jsou všemožné drogérie, kam se dají filmy odnést. Myslím si, že tohle rozdělení se drží dodnes.“

Čím se tedy snažíte odlišit, aby si zákazníci vybrali právě vás?

„Majitel společnosti jde opravdu tvrdě za tím, aby neustále měl ty nejnovější výrobní technologie. Naposledy se v laboratoři ve Freistadtu objevila úplně nová linka na fotoknihy, která byla dělaná na základě různých studií přímo pro HappyFoto. A také vždycky musí sedět kvalita, stejně tak jako cena. Průběžně nabízíme různé akce, protože víme, že na ně český zákazník slyší. Důležitý je i perfektní zákaznický servis, kde musí být ochotní a milí pracovníci, kteří umí odpovědět na jakoukoliv otázku. Český zákazník je daleko náročnější než Rakušan, je to velký kritik s minimální loajalitou. Jde tam, kde je nejlepší cena. V naší zemi věrnost značce nefunguje. Když někdo chce fotoknihu, u které se při výrobě bezpodmínečně musí dodržet různé technologické postupy, tak je přesvědčený o tom, že ji bude mít za tři dny doma. Pokud jeho přání nesplníme, nepromine nám to...“

Celý profesní život jste zasvětila společnosti HappyFoto. Jaké vás za tu dobu potkaly největší výzvy?

„První velká výzva přišla v roce 2002 po mé krátké půlroční mateřské dovolené, a to éra digitální fotografie. Za další dva roky vstoupilo Slovensko do Evropské unie, spadly zábrany celního odbavení a naše snahy prosadit se u našich východních sousedům se staly skutečností. Teď v květnu slavíme deset let na slovenském trhu. Máme tam oddělení služby zákazníkům, ale pobočku řídíme odsud.

Po narození mého druhého potomka jsme si zase zahrávali s myšlenkou zkusit se prosadit v Polsku. Od tamního trhu s velkým počtem obyvatel jsme si hodně slibovali. Už jsme měli značku, všechno ošetřené... jenže pak přišly dva takové kopance, které rozjezd odložily na neurčito. Jednak to bylo jakési internetové pirátství, když někdo cíleně po našem konkrétním dotazu zaregistroval doménu webu polské pobočky a poté nám ji nabízel k prodeji za 250 tisíc korun. Pořád jsem žila v přesvědčení, že to nějak zvládneme. Jenže když jsme si jeli vybírat zaměstnance, domluvili se na podmínkách a měli připravené místo, kde pobočku otevřeme, přišla další rána. Tři dny před příjezdem do naší centrály na zaškolení nám kandidát na vedoucího pracovníka oznámil, že nenastoupí. Přetáhla ho jiná firma... To mě tehdy srazilo na kolena. Od té doby se naše vize nijak neuzavřela, ale nejsme ani rozhodnuti, zda v ní budeme nějak pokračovat. Zato v těchto dnech začíná HappyFoto s využitím našich zkušeností fungovat na bulharském trhu.

Dalším ze zlomovým momentů našeho působení je loňské stěhování do zrenovovaných prostor v Omlenické ulici. Od roku 1999 jsme totiž v Kaplici fungovali na místě, které bylo celkem zastrčené a partneři z Prahy se divili, kam to vlastně přijeli. Hlavním důvodem změny sídla však byla již nedostačující kapacita. V současné době mám pocit, že konečně pracujeme v reprezentativním zázemí přesně podle mých představ. A proč jsem vlastně tolik let pořád u jedné firmy? Přestože děláme to samé, neustále přichází nové výzvy a produkty. Ještě jsme se nezastavili, jedeme pořád dál. Dopředu mě žene třeba i to, že už druhá vysokoškolačka o nás píše diplomovou práci.“

Autor: Pavel Kacerovský

Komentáře

 

Nejčtenější

  • AKTUÁLNĚ: Uber se může vrátit do Brna

  • PRŮZKUM: Bezhotovostní platby patří k...