Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

Kdo jednou okusí Banát, do roka se vrátí, říká šéf českého festivalu uprostřed Rumunska

 
středa, 18. května 2016, 19:09

Zatímco většina Čechů vyráží každé léto na dovolenou k moři, stovky českých hudebních fanoušků míří do malé rumunské obce Eibentál. Že nevíte proč? V oblasti zvané Banát, kde se vesnice nachází, žije už téměř 200 let česká komunita, která si v pěti vesnicích udržuje české zvyky i jazyk. Právě do Eibentálu už pět let, rok co rok, vyráží autobusy plné Čechů, kteří míří na Festival Banát. Akce, která původně začínala jako amatérský počin tří nadšenců, se během let změnila v kulturní akci, na kterou se hlásí stovky kapel z celých Čech. Liberecká Drbna vyzpovídala šéfa festivalu Štěpána Slaného.

Štěpáne, jak se kluk ze severu Čech dostane do Banátu?

Začalo to nevinně. Hraju florbal v České Lípě a máme tady takovou tradici, že po tréninku v pátek chodíme na pivko do jedné hospody. Tam jsem potkal jednu holku, která hrála florbal za ženy, tak jsem se s ní začal bavit a nějak jsme spolu začali před deseti lety chodit. Jednou mi řekla, jestli s ní nechci jet za babičkou a dědou. Řekl jsem si, proč ne. „Oni jsou ale v Rumunsku,“ řekla mi. Docela jsem se podivil. V té době jsem se vlastně poprvé dozvěděl o českých vesnicích, Banátu a podobně.

Takže tě k Banátu dovedla tvá přítelkyně?

Ano. Pokračovalo to tak, že jsem tam s ní teda odjel. Po nějaké tisícovce kilometrů jsem dorazil do krásné vesnice zasekané v údolí. Hned mi to tam učarovalo a vzhledem k tomu, jak tam jsou přívětiví lidé, zamiloval jsem si to tam. V téhle vesnici jsem poznal i Tibiho, který tam bydlí od narození a je od začátku mým parťákem ve všech aktivitách, které v Rumunsku podnikám.

Co následovalo, když ses z první návštěvy Banátu vrátil? V té době jsi asi v hlavě neměl myšlenku pořádání festivalu.

To určitě ne. Po návratu jsem svému kamarádovi Honzovi řekl, že bych si tam chtěl koupit barák. Jeho reakce byla taková, že do toho jde se mnou. Vybral doma snad nějaké spoření a nakonec jsme tam vážně koupili barák. Absurdní je to, že nikdy před tím Honza v Rumunsku nebyl a Tibiho poznal až tam. Teď už to spolu všichni tři táhneme skoro desátým rokem a svými aktivitami se snažíme českým vesnicím pomáhat v mnoha ohledech.

V době, kdy jsi začal jezdit do Banátu, ještě oblast nebyla tolik turisticky oblíbená. Jak vás česká komunita přijala?

Všichni dřív jezdili do Svaté Heleny a Gerníku. Naopak Eibental, kde jsme byli my, byl nejvíc zapadlý a jezdilo tam tak 70 až 100 lidí za rok. Všichni nás tak trochu okukovali, možná se i trošku styděli. Kontakt s cizinci probíhal, jak se říká, trochu přes prsty. Pak ale nějaká nervozita opadla a lidé nám začali důvěřovat. Té počáteční skepsi se vlastně ani nedivím. Lidé nebyli zvyklí na to, co jsme plánovali. Chtěli jsme jim tam začít vozit expedice a otevřít si tam třeba hospodu. Nemohli pochopit, že to tam může fungovat a že o to může být zájem. Samozřejmě otevřením hospody se vztahy tvoří líp (smích).

Nakročeno jste tedy měli dobře. Kdy ale padla myšlenka uspořádat festival v Rumunsku?

Nějakou dobu to trvalo. Po nějakých pěti letech přišla myšlenka uspořádání vlastního festivalu, který by byl hlavní propagací Banátu. V dnešní době plní takový poznávací účel. Na vlastní pěst by řada lidí do Banátu nejela, na festivalu se ale cítí díky komunitě českých turistů a kapel bezpečně. Je to ideální seznamovací prvek. Najednou zjistíte, že je tam všechno úplně v pohodě, krásná příroda, super lidi a vyvážete se z  předsudků. Důkazem je to, že třeba za rok nebo dva se zpravidla většina návštěvníků festivalu do Rumunska zase vrací a tím, že v Banátu utratí nějaké peníze, podporují českou komunitu. To je přesně princip té šetrné turistiky, kterou tam potřebujeme.

A jak dnes lidé v českých vesnicích v Banátu žijí? Už si zvykli na zájem českých turistů?
V Banátu je padesátiprocentní nezaměstnanost, průměrný plat asi 4500 korun a co si nevypěstuješ, to nemáš. Lidé proto podobnou turistiku, která je finančně podpoří a zároveň jim nenabourává jejich běžný život, potřebují.

Zpět k festivalu. Už je to nějaký ten rok, co do Rumunska zveš české kapely a stovky návštěvníků, kteří jsou ochotni cestovat za svými krajany a hudbou tisíc kilometrů. Jak složité bylo vybudovat festivalu takovéhle jméno?
Celá myšlenka festivalu začínala hodně nevinně. Znal jsem se s člověkem z organizace Člověk v tísni, který pořádal takové menší festivaly na Gerníku a ve Svaté Heleně. Jednou jsem mu řekl, že bychom to mohli přesunout do Eibentálu, kde nic takového do té doby nebylo. Řekl jsem tedy, že si to vezmu, jak se říká, na triko a začali jsme s přípravami. Mezi tím nám do Banátu přijela expedice z jedné školy v Praze a jelikož se jim v autobuse uvolnilo jedno místo, jel i jeden tatínek, se kterým jsme si padli do oka. Poslední večer jsme se bavili na vyhlídce nad vesnicí u ohně o muzice, o tom co je dobrý a co ne a tak jsme se nějak dostali až k tomu, že má kapelu. Řekl nám, že by tam chtěl zahrát. Tak jsme si na to plácli a nechali to tak trochu spát. Klukům v České Lípě jsem pak říkal, že tam s námi byl nějaký Ondra Ježek. Všichni najednou měli oči navrch hlavy, protože na rozdíl ode mě věděli, kdo to je. Do té doby jsem nevěděl, že je to takový guru alternativní hudby. Slovo dalo slovo a díky němu se nám podařilo sehnat kapely jako Mňága a Žďorp a další. S jeho pomocí se nám podařilo udělat zajímavý line-up, protože byl skvělým mezičlánkem mezi námi a kapelami. Když jim Ondra řekl, že to bude v Banátu super, braly to kapely trošku jinak, než kdybych jim to řekl já. Postupně se to nabalovalo a nabalovalo, až to dospělo do situace, kdy se nám hlásí 300 kapel a my si vybíráme těch 20, které bereme s sebou.

A jak to vypadá letos? Z hudební akce se pomalu ale jistě stává kulturní událost ve všech ohledech.

Letos jsme hodně alternativní. Myslím si, že je to ideální volba. Fanoušci téhle hudby rádi cestují a berou to jako zážitek. Nejsme mainstream. Třeba fanoušci Kabátů, nic proti nim, ale koupí si desítku Gambáč a objedou české festivaly a to jim stačí. Tímhle směrem se moc ubírat nechceme. Rádi bychom zůstali u alternativního, nikoliv komerčního, ražení. Když jedeš do Banátu, musíš mít respekt k té kultuře. Už teď víme, že to nikdy nebude festival sevřený sponzorským plněním a komerčními aktivitami. Podmínky jsou takové, že kapely spí ve stanu, nemají nárok na honorář a mají od nás jedno jídlo denně. Navíc máme pravidlo, že kapela musí mít na každého člena tři fanoušky. Tím pádem jsou kapely pasovány do role takových spolupořadatelů. Letos tam tedy bude třeba Zrní nebo Vláďa Merta. Návštěvníci se můžou těšit na divadla, promítání česko-rumunských dabovaných filmů a také na elektro sekci, kde se můžou lidi vyblbnout až do rána. Nedílnou součástí je i folklor, který obstarají lidé z vesnic v okolí.

Cena vstupenky na festival i s autobusovou dopravou je 3499 korun. Ne každý ale do Banátu přijíždí právě v období, kdy se festival koná. Jaké jsou možnosti dopravy?
Všehovšudy jsou tři možnosti. Nejvýhodnější je sednout ve čtyřech lidech do auta a odjet. U auta s normální spotřebou to vyjde na nějakých 1500 korun na hlavu, což není moc. Pak existuje autobusový Expres Hrůza, který provozuje rodák ze Svaté Heleny. Jeho autobus pendluje ob týden mezi Prahou a Helenou, cesta tam a zpět vyjde na necelé tři tisíce. Poslední možností je železnice, kterou bychom rádi využili v příštím roce. Místo autobusů by totiž po dohodě s RegioJetem mohl z Prahy vyrazit vlak. Na jejich centrále byli z našeho nápad nadšení a i díky tomu vše nabírá jasnějších obrysů. Pokud vím, byla by to největší přeprava Čechů do zahraničí od dob Nicholase Wintona.


Kde leží Banát a jaká je jeho historie?

Banát je oblast v jihovýchodní Evropě, rozdělená na tři části: východní se nachází v Rumunsku (Timiș, Caraș-Severin a částečně Arad a Mehedinți), západní v Srbsku (srbský Banát ve Vojvodině) a menší severní část v Maďarsku (Csongrád). Je součástí Panonské roviny, na jihu je ohraničen Dunajem, řekou Tisou na západě, na severu řekou Mureș a na východě jižními Karpaty.

Českých vesnic je v Banátu pět. Jde o Svatou Helenu, Eibentál, Bígr, Rovensko, Gerník a Šumici. V roce 2023 uplyne 200 let od doby, kdy do Banátu přišli první Češi.

Impuls k první vlně českého osídlení v rumunském Banátu dal jistý Magyarly, podnikatel se dřevem, pocházející z Oravice. Ten do této oblasti svými sliby nalákal několik desítek českých rodin. Roku 1823 tak byla založena první česká vesnice Sv. Alžběta (Elisabethfeld), která později kvůli nedostatku vody zanikla. Další vesnice, Sv. Helena, byla s největší pravděpodobností založena v letech 1824-1825. Obě vesnice údajně dostaly svá jména podle Magyarlyho dcer. Magyarly však své sliby nesplnil a čeští osadníci v nouzi požádali o přijetí do svazku vojenských pohraničníků.

Druhá vlna českých kolonistů, přicházející v letech 1827 - 1828, již byla organizována vojenskými úřady, které si tímto způsobem zajišťovaly pohraničníky do neobydleného území. V této době byly založeny, již podle vojenských strategických plánů, další české vesnice: Bigăr (Bígr), Eibenthal, Ravensca (Rovensko), Şumiţa (Šumice) a největší česká vesnice Gârnic (Gernik) a také vesnice Frauenwiese (Frauvízn, Poiana Muierii), která v 60. letech 19. století zanikla. Čeští kolonisté pocházeli z různých oblastí Čech: Pardubicka, Královéhradecka, Chrudimska, Jaroměřska, Domažlicka, Plzeňska, Klatovska, Prahy, Berounska, Hořovicka, Slánska, Českobrodska, Kouřimska a Příbramska, ale také z Kolínska, Kutnohorska a dalších oblastí Čech. 

V českých vesnicích na jihu rumunského Banátu se dodnes dochovaly zbytky tradiční české materiální a zvláště duchovní kultury, jejíž projevy byly ještě poměrně nedávno velmi živé a intenzivní. Všichni Češi ve vesnicích Banátu hovoří česky.

Napsal(a) Michael Daněk | Foto Tomáš Pivonka

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Volební odezvy: Jak budou vypadat možné...

  • Glosa: Prezident Zeman poškozuje svými...

  • Komentář: Zajímat se o politiku týden před...

  • Vratislav Kulhánek má poslaneckou podporu...

 
 

Kam dál?

Jana Wericha jsem potkal, nikdy jsme spolu ale nemluvili, říká nemanželský syn Jiří Werich Petrášek

čtvrtek, 5. května 2016, 15:16

O tom, že je biologickým synem Jana Wericha, se Jiří Petrášek, dnes uměleckým jménem Jiří Werich Petrášek, dozvěděl až...

Raná specializace dělá z dětských sportovců mladé pacienty, říká fyzioterapeut Michal Peroutka

úterý, 2. února 2016, 13:31

Fyzioterapii mnoho lidí stále vnímá jako řešení akutní bolesti. Zapomíná se ale na to, že fyzioterapie by měla působit...

Jakub Železný: Můj táta často říkal: „hlavně nechtěj být novinářem“

úterý, 12. ledna 2016, 16:05

Jakub Železný se už více než dvacet let pohybuje v oblasti českých médií. Během této doby se propracoval až na...